Důležité je věřit. Věřit SI a věřit V. Zní to možná divně, ale je to tak. Když nevěříme sami sobě, svým schopnostem, dovednostem, svému potenciálu tak nejdeme vpřed. Stojíme, přešlapujeme, plníme úkoly, říkáme si, jak se nám to či ono povedlo a tím se konejšíme, jak nám to všechno dobře jde. Jsme v bezpečí své sociální bubliny, nikam dál se nechystáme. A pak se to jednou stane.

Cítíme, že čím dál víc času trávíme pozorováním životů ostatních lidí. Ať už to jsou naši přátelé, sourozenci, někdo jiný z rodiny nebo naši kamarádi, kolegové v práci a nakonec lidé virtuálního prostoru – na sociálních sítích. Spustí se kolotoč pozorování, srovnávání, denního snění o tom, jaké by to bylo kdyby… Nějakou dobu nám to stačí, cítíme se naplnění příběhy ostatních, máme dokonce radost z krásných zážitků a zkušeností našich vzorů a idolů. Je to taková horská dráha, sinusoida.

Když jedeme nahoru, máme radost, když fičíme dolů, přichází strach a bezmoc. Někdy i rozčilení, vztek, smutek a neklid. Jak s tím naložit? Jak z té horské dráhy vyskočit? Každému funguje něco jiného. Důležité ale je zaměřit se na svůj život. Být přítomný v okamžiku. Věnovat pozornost sám sobě. Co mě baví? Jak nakládám se svým časem? Co mi chybí v životě? Co bych si přál nebo přála? A co mohu udělat právě teď?

Stačí si vybrat něco malého. Něco jednoduchého. Mám pro vás takový příklad. Představte si, že máte starý byt. Je plný starého nábytku, není vymalováno, na oknech visí staré záclony, kytky mají staré květináče, všechno je omšelé. Dívat se do budoucna a říkat si “Kdybych jen měla celý nový byt, to by bylo,” nám přináší frustraci. V tu chvíli je to nedosažitelný cíl. Nemáme dost peněz, neumíme si představit rekonstrukci, nemáme nápady, jak ho zvelebit. Máme byt, ve kterém už vlastně nejsme rádi. Kde můžeme začít, s čím pohnout i když nemáme dost peněz na rekonstrukci a zdá se nám to nedosažitelné?

Otevřeme postupně všechny naše skříně a reálně si řekneme, co potřebujeme a co můžeme někomu darovat anebo vyhodit. Začneme třídit, den za dnem. Na konci týdne nebo měsíce, máme poloprázdné skříně. Darovali jsme některé staré kousky potřebným. Můžeme na sebe být pyšní, můžeme se pochválit: “Jirko, Jitko, Ondro, Anno jsi dobrá, že jsi začala, že jsi darovala tu mísu po babičce do bazaru, že jsi prodala všechny staré knihy do Knihobotu…” Je to taky práce, ale je to něco, co dokážeme zvládnout. Nepotřebujeme zatím ničí pomoc, nic, kromě času, nás to nestojí. Jen vytrvalost a vůle. A tyhle dvě kamarádky tím posilujeme. Děláme službu sami sobě. Nejen, že si dáváme dohromady starý byt, ale trénujeme vůli a vytrvalost. Dvojnásobná pochvala. Možná můžeme dát pryč i nějakou skříň, protože teď máme méně věcí a už ji nepotřebujeme. O víkendu sesuneme nábytek doprostřed místnosti, přikryjeme ho plachtou a vymalujeme. Jeden velký kyblík PolarWhite a jaká to bude změna! Stará záclona z okna musí pryč. Koupíme jinou. A pořád to není žádná závratná investice. Hledáme inspiraci na internetu, třeba levné předělávky, tipy, fotky, videa….

Ten starý byt, to je náš život. Ty skříně jsou naše pocity, emoce, situace, vzpomínky…to všechno se dá taky roztřídit. Co nám neslouží, dáme na stranu. Jaký bude ten malý krok, který nás v životě posune? Co je naší starou záclonou, které se chceme zbavit?

Je to cokoliv, co je realizovatelné námi, zatím třeba bez pomoci. Je to něco, co dlouho odkládáme, protože máme tisíc důvodů, proč to nejde, proč to neudělat. I tahle hromada argumentů se dá protřídit. Vybereme z toho všeho to nejjednodušší. Pro někoho to bude třeba procházka po sobotním obědě a tím začne s pohybem. Někdo zavolá mamince nebo sestře, a tím nastartuje novou rodinnou komunikaci. Někdo odmítne pomoc vychytralému kamarádovi a tím si vymezí první hranice. Někdo půjde dřív spát a tím nastartuje režim a odpočinek.

Každý máme v životě nějakou malou věc, kterou můžeme začít velkou změnu. Když začnete vašemu životu věnovat tolik času, kolik ho věnujete životům ostatních lidí, přijde posun. Stačí vykročit!