Když něco poděláte, tak to prostě je podělaný. Ale to neznamená, že už se to nikdy nenapraví, že není cesta, že jste špatný člověk, že vás to definuje, že už se nikdy nic nepovede, že už nebudete nikdy v ničem dobří a že nemůžete být nejlepší.

Ba naopak!

Naučí vás to překonávat překážky, posouvat se kupředu ve vlastním nekomfortu, být sám sobě výzvou, protože se vám většinou nechce to znovu zkoušet. To je ta potřebná houževnatost, to co mistra dělá mistrem. Tisíc pokusů k mistrovství! Kdyby se to všechno povedlo napoprvé, nebude vás za chvíli nic bavit, nebude žádná vnitřní motivace, bude to nuda a otrava. Jediné, co byste si mohli říct, by bylo: “Zase nejlepší.”

Někdo by si to možná přál, já rozhodně ne. Neříkám, že skáču radostí, když se něco dlouhodobě nedaří. Ale stávám se kreativnější, odolnější, ironičtější, humornější, následně veselejší a praštěnější z té radosti, když se to konečně začne dařit.

A to je přesně ten moment, kde chci být. Čím víc to s pády trénuji, tím rychleji se zvedám a dostávám se skoro do cíle, protože ten výsledek není cíl, je to brána k další výzvě. A tak to jde pořád dokola.

No není to parádní mít milion příležitostí, které jsou tunelem do dalších? Kompas a mapu mám. Jdu na to. Pojďte taky, stojí to za to.