Dívám se na svět pozitivně. Snažím se vidět věci z různých úhlů pohledu. Věřím v dobro v každém člověku. Věřím, že laskavost je klíč k otevření emocí. Věřím, že když jsem sama sebou, tak mi do života přichází to, co tam být má. Ale i tak mě to v minulosti někdy semlelo. Propadala jsem se do hlubin beznaděje a říkala si, jestli to všechno dává smysl. Jestli jsem dost dobrá. Dobrá kamarádka. Dobrá máma. Dobrá žena. Dobrá bytost. Jestli to všechno, co dělám, stačí na to, aby se vesmír kolem mě pohnul správným směrem.

Jsou lidé, a mám je ve svém okolí, kteří tohle nikdy neřeší. Žijí svůj život a tak, jak vše přichází, tak to také z jejich života odchází a málokdy to na nich zanechá nějakou viditelnou stopu. Nechci soudit. Je to jen čiré konstatování. Vedlo mě to k myšlence, zda to nemají v životě jednodušší. Nezabývají se totiž žádnými kdyby, proč, jak…Všechno odžijí a jdou po té cestě dál. Dokonce jsem jim záviděla. Říkala jsem si: “Takhle bych to chtěla mít. Žádné velké trápení, žádné myšlenky, je to jak to je a já to nechám ležet a jdu dál.”

Život mě ale naučil, že to nejde. Nemůžu přijmout něco, co mi není vlastní. Nedokážu to. Ne dlouhodobě. Několikrát jsem se ve svém životě snažila potlačit svoje já. Opomíjela jsem signály svého těla, cítila jsem úzkost, beznaděj, trápení. To vše se šířilo jako nekonečná temnota. Ovládalo to moji mysl a nakonec i tělo. Život kolem mě ubíhal a já jela na autopilota. Všechno vypadalo na venek normálně. Chodila jsem do práce, starala se o děti, o rodinu, o domácnost. I přes to, že všechno bylo “normální” jsem měla pocit frustrace. Ztracená ve svém životě. Stagnovala jsem. Nemohla jsem se pohnout dopředu ale ani zpátky. Nikam. Stála jsem si v cestě.

Chtělo by se mi napsat, že jsem se jednoho dne ráno probudila a řekla jsem si: “Tak dost. Takhle už to dál nejde, holka vzpamatuj se.” Bylo by to jako z nějakého filmu. Hrdinka, které se nedaří překročit svůj vlastní stín. Pro své okolí žije normální, šťastný, možná super život, ale ve skutečnosti to tak není. Necítí to tak. Cítí se sama, neprojevuje příliš citů, funguje jako robot, většinou je to perfekcionista, někdy naopak bodrá, hodná holka. A pak najednou přijde zlomový okamžik, setkání, věta, situace a ona procitne a začne obracet svůj život o 360 stupňů a všechno dobře dopadne.

Moje cesta byla delší, nehrála mi k tomu žádná krásná hudba, nebyla jsem odvážná, trvalo mi najít ten správný směr. Vydalo by to na seriál, který by ale nikoho po pár dílech nebavil. Opakovaly by se tam stejné chvíle, chyby, rozhovory a situace a výsledek by byl stejně frustrující, jako v díle prvním.

Co mi pomohlo? Zastavit se. Musela jsem znovu přijít na to, kdo jsem. Kdo jsem opravdová já. Musela jsem si vzpomenout, co mě v životě vždycky těšilo. Co jsem dělala ráda. Jaká je moje podstata. Jaká jsem já. Jak věci prožívám. Jak se směju. Jaký mám ráda humor. Co mě baví. Co chci dělat. Kam směřuji. Jaká mám přání. A co už nechci. Je toho hodně, co jsem si musela připomenout. A trvalo to déle, než 2 hodiny i se závěrečnými titulky.

Teď to vím a i tak to není jednoduché. Ale pocit, že vím, kam jdu, je osvobozující. Z úkolů se staly kroky, na které se těším. Necítím tlak, protože vím, že všechno, co dělám, mě dovede tam, kam chci jít. Někdy mě možná život překvapí a ocitnu se trochu jinde, než jsem si původně myslela. Má to tak být. Chci žít naplno. To neznamená, že si zabalím batoh a vyjedu do světa. To znamená, že můžu bez obav projevit svoje city, říkat nahlas svoje myšlenky, dělat věci, které mě baví, mluvit otevřeně o svém životě, nebát se zkoušet něco nového, tvořit něco krásného. Být sama sebou.

Domnívala jsem se, že tou cestou jdu za určitým cílem. Teď už vím, že tou cestou jdu proto, abych se poznala. Abych se vrátila sama k sobě. Protože když vím, kdo jsem, tak do sebe všechno najednou zapadá. Dává to větší SMYSL.