„A jak to u tebe teď vypadá?“ Dívám se na drobnou černovlásku. Trochu se zavrtí na židli a poposedne.
„No, docela dobrý, jen teda nevím, co budu dělat dál.“ Lehce se usměje.
„Aha, co znamená docela dobrý?“ Taky se usměju. Pozoruju její oči. Jsou jako průzračná voda. Když jsme se setkaly poprvé, měla jsem pocit, že mi vidí do hlavy. Uhne pohledem, podívá se z okna.
„Pracuju na tom. Měla jsem sezení s psychologem. Bylo to zajímavý. říkala jsem mu, že chci být objektivní, aby to nevypadalo, že na Honzu kydám špínu. To nechci. Chci to vysvětlit tak, aby to pochopil. Ten doktor.“ Polkne.
Nechávám ta slova ve vzduchu. Je tak křehká. A silná zároveň.
„A jak se cítíš teď?“ Sleduji, jak se nadechuje.
„Je to lepší, říkal, ať neřeším, jestli jsem objektivní, ať se zaměřím na svoje pocity a zamyslím se, co je vyvolává.“ Mlčím. Dívá se na mě upřeně. Přesně tohle jí říkám už pár sezení.
„Vím, říkala jsi mi to taky. No asi jsem to musela fakt slyšet od někoho dalšího.“ Prohrábne si vlasy. To je úplně v pořádku. Nic nehodnotím. Potřebovala čas. Potřebovala se rozhodnout sama. Ať už by to bylo jakkoliv. Protože jedině tak to má pro ni váhu.
Zkoušely jsme i vuzualizace situací, kde jí nebylo dobře. Přijetí všech pocitů. Po dalším sezení, kdy odcházela s pocitem „Docela dobrý,“ jsem jí navrhla, ať zkusí odbornou pomoc. Váhala. Řekla tenkrát:
„Proč? Mám tebe.“
„Já ale nejsem psycholog, terapeut ani doktor.“ Cítila jsem, že jsem na hraně. Jsem průvodce. Dovedla jsem ji až sem. Mohla jsem jít kousek s ní, být součástí jejího příběhu. A budu tady do té doby, dokud jí to bude dávat smysl. Vracím se zpátky do přítomnosti.
„No a řekla jsem to doma.“ Polkne.
„A jak jsi se u toho cítila, když jsi to doma řekla?“ Nejistě se usměje.
„Klasika. Vždyť už ho trochu z vyprávění znáš.“ Převypráví mi celou situaci s Honzou:

– Byla jsem u doktora.
– U jakýho doktora?
– No u psychologa.
– Aha. A co říkál páááán psycholóóóg?
– No, že dává smysl párová terapie, protože jsme na to dva. Ale že se teď zaměříme na to, jak se cítím a proč a pak se uvidí, co dál.
– Jo ahaáá. A on měl někdo takhle rychle volno joooo?
– Jo. Bylo to on-line.
– Ahaaa. No to je jako s řemeslníkama, víš jak se to říká? Ten, kterej má čas, ten nebude moc dobrej.

BUM.

I takhle může vypadat patová situace. Zdánlivě neřešitelný komunikační problém. Všechno má řešení. Jen někdy není v souladu s tím, co si představujeme a co bychom si přáli. Pak už záleží jen nás, jak dlouho nám bude trvat, než si to přiznáme a přijmeme to.