Markéta Fálová

Pečujte o svou duši

MaFa — Fri, 10 Apr 2026 07:05:28 +0000

Chcete podporu nebo pomoc, ale nevíte, kde začít?

Když Vás něco bolí v těle hledáte odborníka (zubaře, ortopeda…).
Když se cítíte špatně emočně nebo psychicky je to někdy složitější.

Nejdřív zkoušíte různé způsoby, které znáte:

sport
relaxace
jídlo
čaj
víno
léky

Chvilku máte pocit, že to zabírá, že to funguje.
Pak dojde „pára,“ motivace je pryč a je to tu zase:

neodbytné myšlenky
problémy se spánkem
podrážděnost nebo únava

To by mohl být signál, že na to nemusíte být sami,
že Vám může někdo pomoct.

psycholog / terapeut
kouč
mentor

Každý z nich nabízí trochu jiný přístup.
Neexistuje univerzální recept na Váš klid.
A pokud Vám první zkušenost nesedne?
Je to v pořádku zkusíte něco jiného!

PEČUJTE O SVOU DUŠI

Klid uvnitř se přenáší ven do Vašeho života.
Někdy stačí JEN udělat první krok.

Obyčejné věci = štěstí

MaFa — Fri, 10 Apr 2026 07:04:11 +0000

“Mami, půjdeme do Zásilkovny do Z-BOXU?”
“My dva? Ty tam něco máš a potřebuješ mě k tomu?”
“Ne. Jen jestli mě tam nehodíš. Autem.”

Je to 500 metrů, je večer a krásný sníh.
Patnáctiletý syn vyčkává, jak se rozmyslím.
Autem? A jde to i jinak?

“Jedině na sáňkách, jinak nejdu.” Potutelně mrknu.
“Cože?” Zaraženě se usměje. “Jako fakt?”
“Jo.” Zubím se od ucha k uchu. Radost se mi šíří po těle.
“Tak jo, ale potáhneš mě.” Teď už se zubí i on.
“Jasný!”

Obléknout se běžíme.
Jde pro sáně.
Už ani nevím, kdy naposled jsme je vytáhli.

Venku svítí lampy. Mrzne.
Sníh se krásně třpytí a já cítím vděk.
“Sedni si, potáhnu tě.” On mě! Najednou zapomněl,
že jsem měla tahat já jeho.
Sedám na sáně a tradá.

Jedem tichou ulicí.
Nikde nikdo.
Jen my dva, měkké ticho,
staré sáňky a čerstvý, hebký sníh.

Mise splněna. Balíček je na saních.
Objíždíme půl vesnice.
Čistá radost.
Tlačím ho z kopce, nabírá rychlost a musí řídit nohama.
Směju se jako blázen. Je mi tak blaze.

“Bylo to super!” Září mu oči.

Radujte se ze všedních okamžiků.
Protože to je to, co tvoří náš život.
Všední dny, všední situace.
Jen my můžeme z všedního udělat nevšední.
Hledejte příležitost k radosti.
To je to KOUZLO.

Někdy nic nejde…

MaFa — Fri, 10 Apr 2026 07:02:47 +0000

Někdy mám pocit, že nic nejde.
Někdy mi jde všechno.

Někdy se cítím sama.
Někdy se cítím naplněná.

Někdy je mi na nic.
Někdy je mi báječně.

Někdy chci křičet.
Někdy chci být v tichu.

Někdy se směju.
Někdy pláču.

Někdy se zlobím.
Někdy se raduji.

Někdy lituju toho, co jsem neudělala.
Někdy lituju toho, co jsem udělala.

Někdy nechci, aby den skončil.
Někdy si přeju, aby už byl ten další.

Život je barevný.
Stejně jako se mění naše pocity,
mění se naše vnímání života,
okolností, konverzací, situací…

Možná neovlivníme všechno, co se děje.
Ale můžeme ovlivnit postoj,
se kterým tím vším procházíme.

Vědomě se ladit na pozitivní notu.
Vědomě být přítomní tady a teď.
Vědomě si vybírat přístup, který nás podrží.

Každý se občas cítí pod psa.
Tak toho psa vemte, podrbejte
ho za uchem, dejte mu pusu na čumák
a věřte, že bude dobře.

Zpomal

MaFa — Fri, 10 Apr 2026 07:01:41 +0000

Někdy se všechno kolem rozpije.
Obrysy přestanou být ostré.
V hlavě je chaos, zmatek, chybí řád.

JAK TO POZNÁM?
Přestanu se smát.
Nedělám blbiny.
Koukám basetíma očima.
Žiju automaticky.

CO TO ZNAMENÁ?
Z.P.O.M.A.L.I.T

PROČ SE TO DĚJE?
přestala jsem sama pro sebe
být důležitá
přestala jsem poslouchat svoje tělo,
nechala slovo jen hlavě
přestala jsem dělat věci, které mě těší
a dělala jsem jen to, co je potřeba

CO MI POMÁHÁ SE VRÁTIT K SOBĚ?
příroda
pohyb
spánek
oblíbená komedie
blízký člověk
sebepéče
nemyslet…tolik

Už tím, jak mluvíme, tvoříme naši realitu

MaFa — Fri, 10 Apr 2026 07:00:44 +0000

ABRAKADABRA.

Jedno z nejstarších mystických zaklínadel.
Víte, co znamená?

STANIŽ SE.
TVOŘÍM TÍM, ŽE MLUVÍM.
TVOŘÍM, CO MLUVÍM.

Jsme kouzelníci svého života.
To, co vypouštíme z našich úst,
pomáhá tvořit realitu kolem nás.

Přemýšlím o tom pokaždé, když z mé pusy
vylétne něco, co bylo rychlejší než moje myšlenka.
Sakra. To teda není zaklínadlo:)
Co jsem to řekla?
A co si s tím má počít ten druhý, když ani já
sama nejsem ráda, že to vylétlo do světa?

Chci být kouzelnicí.
Tou bílou.
Gandalfem mého života.
Merlinem mých myšlenek.
Glindou mých všedních dní.

To, co “kouzlí” ostatní je pro mě informace.
Ne všechno si zaslouží mou pozornost.
Ne všechno si zaslouží mou reakci.

Já držím tu kouzelnou hůl.
JÁ TVOŘÍM.

Všechno se v dobré obrátí? NE.
Všechno jde snadno a lehce? NE.
Všechno vyjde podle mých představ? NE.
Ale jedno vím jistě.

Mám jen jeden život a chci ho držet pevně ve svých rukách.
A když nevím, kudy dál, tiše si zašeptám:

“ABRAKADABRA.”

Mějte se kouzelnicky.

LIMITY jsou jen v hlavě

MaFa — Fri, 10 Apr 2026 06:58:42 +0000

„Tohle mě hrozně limituje.“ Starší blondýnka si zastrčí vlasy za ucho.
„Co přesně?“ Dívám se na ni z příma.
„Ty dotazy okolí. Já se nechci nikomu zpovídat, proč to dělám.“

„A co by se stalo, kdyby ses nezpovídala?“ Pohrávám si s tužkou.
„No to nemůžu, to by pořád dotírali.“ Usměje se na křivo.
„A už jsi to zkusila?“ Čekám.
Váhá s odpovědí. Čmárá do notesu.

„Ne, ale vím, jak by to dopadlo.“ Nedívá se na mě.
„A jak to víš, když jsi to nezkusila?“ Já se na ni dívám.
„No, to je přece jasný. Je to tak vždycky.“ Teď už je nervozní.

„Kdy VŽDYCKY?“ Čekám.
„Prostě to vím.“ Podívá se na mě vzdorovitě.
„Lenko, co jiného ještě „takhle víš“ ?“
„Já nevím.“

Limity, které jsme si nastavili v hlavě my sami.
Limity, které jsme si tak dlouho dávali, až jsme jim uvěřili.
Obecná přesvědčení, že něco „nemůžeme.“

Jak s tím pracovat?
Jak překonat ten strach, co tomu řekne okolí?
Jak udělat první malý krok?

Odděl realitu od příběhu ve své hlavě.
Mozek rád dramatizuje.
Pojmenuj „ty lidi,“ kteří by tomu údajně něco řekli.
Má jejich názor reálný dopad na Tvůj život?

Neříkej si „to by mi změnilo život, ale já nemůžu.“
Porcuj „změnu“ na malé kroky.
Řekni jeden názor, jednu věc,
pošli jeden e-mail, udělej jeden hovor,
zkus si to na zkoušku.

Mantra dnešního dne:

„MŮŽU TO ZKUSIT A KDYKOLIV PŘESTAT.“

Moje osobní hra – ÚSMĚV

MaFa — Fri, 10 Apr 2026 06:56:52 +0000

Je to taková moje osobní hra.
Usmívat se na lidi.
Kolik úsměvů se mi dneska vrátí?
Když to bude 8 z 10, budu spokojená.

Procházím zasněženými ulicemi a hledám
oční kontakt.
Kdo se podívá, tomu „hodím“ úsměv.

Muž s klouboukem posazeným hluboko do čela.
Vypadá nepřístupně.
Telefonuje.
Usmívám se. Zvedá obočí a usmívá se taky.
Najednou působí mile.

Žena sedící v kavárně za výlohou.
Míchá si kávu. Dívá se nepřítomně na ulici.
Jdu kolem a usměju se na ni.
Usměje se zpátky a lehce nakloní hlavu.
Neznáme se.

Paní v Albertu. Třídí zeleninu.
Vedle ní někdo kritizuje ceny a kvalitu.
Čekám, až žena zvedne hlavu od přepravky.
Podívá se na mě unavenýma očima.
Usměju se.
Usměje se taky a protočí svoje modré oči.
Chápeme se.

úsměv je malá dávka dopaminu
zvyšuje pocit radosti
uvolňuje napětí v těle
nekonečné množství k použití

Někdy stačí malý signál bezpečí a svět odpoví.
Úsměvem tvoříme naši vlastní realitu.

Ještě dneska nekončím…

Puberťák

MaFa — Fri, 10 Apr 2026 06:55:32 +0000

„Nic si nezapomeň!“
Neodpustím si to.
„Jo.“
Ozve se někde shora domu.

„A víš, že Tě mám ráda viď?“ Pospíchám.
„Jo.“ PRÁSK. Bouchnou dveře.
„A ozvi se, až tam dorazíš!“ Řvu ještě víc.
„Mami, už di.“ Řve přes zavřené dveře on.
„Páááá, už jdůůůů.“ Jdu k autu a směju se.

Já vím, že to přeháním.
Dělám to schválně.
A když protáčí oči, je to N.E.J.V.Í.C.
Říkám: „Ukaž mi to ještě jednou, jak moc Tě štvu.“

Někdy jsem otravná.
A někdy praštěná.
A někdy moc ustaraná.
A někdy moc ochranitelská.
Ale umím být i potichu.

A to jsem teď.
V autě.
A přemítám o tom,
jak báječné to je,
když Vás dítě napomíná
a Vy přesto víte,
že je mezi Vámi láska.

M.i.l.u.j.u.

Někdy je potřeba být jen nablízku

MaFa — Fri, 10 Apr 2026 06:52:48 +0000

“Běž pryč!” Hlavu zaboří do polštáře.
“Ale já jsem…” Zadrhne se mi hlas.
“Mami, jdi!” Ani se na mě nepodívá.

Potichu zavírám dveře.
Podělala jsem to.
Neustála jsem svoje emoce.
Mentorovala jsem ji a tlačila na pilu.

Polknu.
Jdu pomalu po schodech dolů.
Bude jí 18.
Je vlastně dospělá.
Co jsem si myslela?
Jakým právem?
Matky?

Mateřský strach.
Moje dítě.

Aby si to nepokazila.
Aby nebyla zklamaná.
Aby nebyla smutná.
Aby se netrápila.

S.T.O.P.

Bez pádů a výzev není posun.
Bez zklamání, vytrvalosti a houževnatosti
se nevybuduje odolnost.

Klientům říkám – dejte tomu čas, nemusíte reagovat hned.
Dám tomu čas.
Ale ne moc, ta máma ve mně to chce mít urovnaný.

Za hodinu jdu nahoru.
Opatrně ťukám.
“No?” Zahuhňá. Asi brečela. Ach jo.
“Můžu dál?” Opatrně otevřu dveře.
“Tak už jsi tady, ne?” Střelí po mě.
“Promiň. Neměla jsem to říkat.” Vyčkávám.
“Neměla.” Je pořád ostrá.
“Udělej to jak chceš ty.” Smířlivě se usměju.
Dívá se na mě vážně.
Pak jí cuknou koutky.
“Udělám. A podrbeš mi záda?” Rovnou se otočí.

MŮJ VESMÍR JE ZASE V POŘÁDKU.

A co ten Váš?

Hledáme pochopení

MaFa — Fri, 10 Apr 2026 06:51:20 +0000

Věta, kterou, v různých modifikacích, často slýchám.
“Chci, aby mě lidi chápali. Aby mi rozuměli.”

Co mají lidi chápat?
Čemu mají rozumět?
A když to chápat nebudou?

A co by se stalo, kdybychom my byli my,
bez ohledu na to, jestli to někdo chápe nebo ne?
Proč tomu přisuzujeme takovou důležitost?
Proč si to představujeme tak, že jsme proti všem?

Klienti často argumentují:
“Když to dělám po svém, tak jsem prý sobec.
Okolí mě tak vnímá.
A já chci, aby mě lidi viděli v dobrém světle.”

Můžu Vás ujistit, že někdo řekne, že jste sobec.
Ale jaký to bude mít reálný dopad na Váš život?

A navíc je třeba rozlišit osobní, autentický, opravdový
pocit z vlastního bytí, od toho, jak vnímáme pravdu o sobě
a co to vlastně je.

Mísí se 2 věci:

1⃣ Být sám sebou, být opravdový ve vlastním životě a žít TO.
2⃣ Představa o tom, co to znamená BÝT SÁM SEBOU a JAK se TO žije.

Cíl, kam lidé jdou, se objevuje už cestou:

nemusím se vysvětlovat
nemusím se všeho účastnit
nemusím se ke všemu vyjadřovat
nemusím se vším souhlasit
nemusí se mnou souhlasit
nejsem sobec a umím se přizpůsobit, jen si vybírám, kdy
a komu
mám svoje hranice
když mě nechápeš, tak mi to nevadí, stejně Tě mám rád/a

NA TÉHLE CESTĚ JE VAŠE OPRAVDOVÉ JÁ.