Musíme začít v realitě. Zpracovat reálný obrázek toho, jak doopravdy žijeme. Co to skutečně znamená? Odhodit ideály o našem skutečném životě je někdy velmi těžké. A čím je člověk starší, tím těžší se to zdá být. Upřímný obraz sebe sama znamená otevřít oči opravdu široce. Co je pro mě teď reálně možné? Jak skutečně žiju? Jsem v podporujícím prostředí? Mám se o koho opřít? Jsem jen sám za sebe? Jaké mám kolem sebe lidi? Jaké mám vztahy? Jak se mi v životě skutečně daří? Co jsem už zažil? Z čeho mohu těžit? Co už jsem vyzkoušel? Co se povedlo? Co se nepovedlo a proč? Čím mohu začít? Co malého mohu zkusit udělat, abych si ověřil, že umím jít vpřed? A právě tenhle malý, první krůček jsou dveře do budoucna.

Možná se nám ze začátku nebudou úplně líbit. Nebudou dost velké, budou to třeba jen taková malá dvířka, kam se stěží vejdeme. A co teprve, když je otevřeme? Je možné, že mozek spustí: ”Tohle? Tak pro tohle tolik povyku? To jsem tedy čekal trochu víc. To bylo plánů, to bylo představ, už jsem se těšil na ten nový začátek, na to blaho z úspěchu a teď tohle.” Zklamání. Frustrace. Myslete na to, že vás chce ošálit. Bude chtít, abyste to vzdali. Je to pohodlnější. Je to známé prostředí, žádné nepohodlí. Už v tom totiž dost dlouhou dobu žijete, tak proč to nakonec vlastně měnit? Nač se trápit s neúspěšnými pokusy, když tady a teď je to “docela dobrý” a klidně tu můžete setrvat do konce života. Ale co srdce? Srdce vám říká: “Pojď to zkusit, uvidíš jak budeš šťastný, až se to povede. Tak dlouho si to přece přeješ!” Váháte. Co teď? Kdo má pravdu?

Rozum. Chceš něco změnit? Chceš něco dokázat? Víš, že to nebude jednoduchý? Víš. Víš jaká je realita? Víš. Tak do toho šlápni. Otevři ta malá vrátka a udělej pidi krůček. Tak. A jsi tam. Vidíš? Ani to nebolelo. No a co, že je to jen malý posun? Zítra uděláš další malý krok. A pak další. Není třeba běžet s větrem o závod. Vytrvalost. Pravidelnost. Vůle. Tvrdohlavost. Radost. Optimismus. To je ta parta kamarádů, která tě bude posouvat dopředu. Tak se jich drž!