“Mami, půjdeme do Zásilkovny do Z-BOXU?”
“My dva? Ty tam něco máš a potřebuješ mě k tomu?”
“Ne. Jen jestli mě tam nehodíš. Autem.”

Je to 500 metrů, je večer a krásný sníh.
Patnáctiletý syn vyčkává, jak se rozmyslím.
Autem? A jde to i jinak?

“Jedině na sáňkách, jinak nejdu.” Potutelně mrknu.
“Cože?” Zaraženě se usměje. “Jako fakt?”
“Jo.” Zubím se od ucha k uchu. Radost se mi šíří po těle.
“Tak jo, ale potáhneš mě.” Teď už se zubí i on.
“Jasný!”

Obléknout se běžíme.
Jde pro sáně.
Už ani nevím, kdy naposled jsme je vytáhli.

Venku svítí lampy. Mrzne.
Sníh se krásně třpytí a já cítím vděk.
“Sedni si, potáhnu tě.” On mě! Najednou zapomněl,
že jsem měla tahat já jeho.
Sedám na sáně a tradá.

Jedem tichou ulicí.
Nikde nikdo.
Jen my dva, měkké ticho,
staré sáňky a čerstvý, hebký sníh.

Mise splněna. Balíček je na saních.
Objíždíme půl vesnice.
Čistá radost.
Tlačím ho z kopce, nabírá rychlost a musí řídit nohama.
Směju se jako blázen. Je mi tak blaze.

“Bylo to super!” Září mu oči.

Radujte se ze všedních okamžiků.
Protože to je to, co tvoří náš život.
Všední dny, všední situace.
Jen my můžeme z všedního udělat nevšední.
Hledejte příležitost k radosti.
To je to KOUZLO.