Moje hlava je jediná kancelář,
kde se porady konají i o půlnoci.
Ležím v posteli a nemůžu usnout.

Pořád na ni myslím. Říkejme jí Marta.
Ne proto, že by byl její příběh výjimečný.
Ale proto, že už několik hodin sedím doslova
uprostřed její hlavy.

Co když je chyba ve mně?
Co když jsem jen přecitlivělá?
Mám odejít?
Nebo ještě vydržet?
Co když tím všechno zničím?
A co když to ničím už teď?
Co když jednou zjistím, že jsem měla
odejít už před lety?

Nekonečné množství otázek.
A mezi nimi nejrůznější scénáře.
Marta už jich napsala tolik, že by se za ně
nemusel stydět ani Christopher Nolan.
Kdyby se její myšlenky daly vytisknout,
byla by z nich role papíru z Prahy až do Brna.

Přitom přede mnou nesedí zlomená žena.
Naopak, bystrá, vtipná, chytrá a schopná máma.
Jen už je několik let zaměstnaná na druhý úvazek
ve vlastní hlavě.
Když mě oslovila poprvé, řekla jen:

„Chci si s vámi hodinu povídat.
Chci zjistit, co vlastně děláte.“

Nehledáme spolu správnou odpověď.
Učíme se rozpoznat, které myšlenky
si Marty pozornost opravdu zaslouží.

Možná se v Martě trochu poznáváte.
A možná právě teď vede Vaše hlava další poradu.
Nemusíte na ni být sami.
Stačí napsat.
Jen si nezávazně popovídáme.
(A já se zase o trochu míň vyspím.)