Lidé říkají, že chtějí žít v pohodě.

Jenže každý si pod pojmem pohoda

představuje něco jiného.

„Chci žít normální život. Ne tohle.“

Prošedivělé vlasy prozrazují, že první dekády života už má za sebou.

Muž. Dvacet pět let ženatý. Třeba Petr.

„Moje žena je milující a hodná. Ale poslední dobou

se staví na zadní,“ říká.

„A jak to vypadá, Petře?”

„Chci přijít domů a cítit, že jsou všichni rádi, že jsem doma. Máme večeři. Mám klid. Pohladím psa, podrbu kočku…

a moje žena je ráda, že mě má.“

„A teď?“

„Není ráda, že mě má. Pořád hledá chyby. Komentuje,

co nedělám. A když něco udělám, stejně je to špatně.“

„Co vám doslova říká?“

„Nevím… pořád něco.“

„Co třeba?“

„Nechal sis tu košili. Tady máš tašku. Zalej záhon.“

„V tomhle pořadí?“

Usměje se.

„Ne… když se spolu bavíme.“

„A o čem si povídáte?“

„O všem. Jak jsem se měl v práci,

co mi kdo řekl, kam pojedu zítra,

co bude do konce týdne…“

„A vy se jí taky ptáte?“

„Ne.“

„Proč?“

„Stejně mi to řekne.“

„A kdyby se vás neptala ona?“

„To se nestane. Ptá se pořád.“

„A kdyby se přece jen neptala?“

Na chvíli se zamyslí.

“Tak bych si myslel, že ji nezajímám.“

„Jak to, že ona se ptá a vy ne,

když to vnímáte právě takhle?“

Naše oči se střetnou.

Ví to.

Není zvyklý se ptát.

Je zvyklý, že rozhovor začne ona.

Že udrží konverzaci. Že vytvoří téma.

Jenže ji to po letech přestalo bavit.

❓A víte, jak to vím?

Protože o pár dní dřív seděla naproti mně jiná žena.

Říkejme jí Lada.

A řekla jedinou větu:

„Nikdy se mě na nic nezeptá.“

Ptejte se. Opravdově.

⭐️Protože někdy není největším důkazem lásky to,

co partnerovi říkáme.

Ale to, na co se ho zeptáme.❤️