„Je mi pořád tak trochu smutno.“
Žena. Sama.

„A kde?“ Usměju se.
Vykulí oči.
„Kde? Doma? Nebo jak to myslíš?“
„Kde v těle je Tvůj smutek?“
Automaticky si sáhne na hrudník.
Štíhlé prsty se rozprostřou na hrudi jako pavučina.
Polkne.

„Myslela jsem si, že když to ukončím,
budu šťastná.“
Ruku má pořád na těle.
„A jak sis to představovala?“
Tužkou si kreslím kytičku do notesu.
„Zavřou se dveře, já si oddechnu a budu jásat.“
„A jak je to teď?“
„Zavřely se dveře, já bulím,
ale oddechla jsem si.“

Přemýšlím.
Je to pro ni jiné.
Je to osamělé.
Je to tiché.
Ale je to její.
Klid. Volnost. A smutek.

„Když zavřeš oči a představíš si sebe samu
na nějakém hezkém místě, obklopená přírodou,
je tam?“
„Ne.“ Vylétne z ní rychle.
„A ty se tam cítíš jak?“
Usměje se.
„Šťastná. Já.“
Má pořád zavřené oči a na tváři úsměv.

Štěstí a smutek můžou stát vedle sebe.

#vztahy #životnízměna #mafakouc #příběhy #koučování