“Není mi dobře.” Černovláska naproti mě
vypadá unaveně. Má smutné oči.

“Z čeho?” Chci být opatrná, ale vím, že by mě
tohle vědomí mohlo brzdit.
“Cítím se ztracená. Nevím co mám dělat.”
“S čím?” Nevím, jestli je to správná otázka,
ale jak říká moje mentorka, nejsou správné
a špatné otázky. Jsou jen ty, které mě vedou
k jádru a ty druhé, které jdou kolem.

“Se vším. S životem, s prací, s manželem.
Nic mě nebaví, netěší, jsem úplně bez energie.”
Povzdechne se.
“A kde čerpáš energii, když se cítíš takhle?”
Zvedne hlavu a nic neříká.
Čekám.
Tečou jí slzy.
Mlčím.
Nechá je volně kapat z brady na tričko.

Prolomím mlčení. Opatrně se nadechnu.
“Nečerpáš?”
Slzy se jí řinou po tvářích v proudech. Jen tiše řekne:
“Ne.” Překryje si dlaněmi obličej a rozzvlyká se.
“Neplakej. A nebo jo. Plakej.”
Pláče asi 10 minut.

Otře si tváře. Nadechne se a řekne:
“Tak jaký je plán?”
“No podívejme, tak jaký je plán?”
Usměju se na ni.
“Musím začít odpočívat. Jet do hor, mít víc klidu
a potřebuji odstup.”
“Od čeho?”
“Od všeho. Uklidnit duši. A vzpomenout si.”
“A na co?”
“Kdo jsem.”

Někdy možná nepotřebujeme vymyslet, kam dál.
Potřebujeme se na chvíli zastavit a vzpomenout si,
kdo vlastně jde.

#koučování #zastavení #životnízměna #sebereflexe #lidsképříběhy #vsimamsi #pribehyzivota #mafakouc